Wabi-sabi patří k pojmům, které se japonská estetika snaží vyjádřit nikoliv definicí, ale příkladem. Jde o přijetí nedokonalosti, pomíjivosti a nedokončenosti jako přirozených — a esteticky hodnotných — vlastností věcí. V zahradním designu se tento princip projevuje v každém rozhodnutí, od výběru kamene po záměrné nepravidelnosti hrabelného vzoru.
Japonská skalní zahrada v Portlandu (Oregon) — jeden z příkladů japonského zahradního designu mimo Japonsko — Wikimedia Commons (CC)
Co znamenají pojmy wabi a sabi
Wabi-sabi je v japonštině složenina dvou slov, která mají každé svůj vlastní sémantický okruh:
Wabi (侘)
Původní význam slova wabi byl negativní — označoval chudobu, nedostatek nebo osamelosst mimo společnost. V průběhu středověku, především vlivem zenového buddhismu a čajové kultury, se jeho hodnocení obrátilo. Wabi začalo označovat dobrovolnou prostotu, střídmost a nalezení krásy v tom, co je jednoduché, nedokonalé a bez okrasy.
V čajovém obřadu se wabi projevuje ve výběru hrubě vytočených misek s nerovným glazováním, v asymetrické architektuře čajovny, ve vstupních vratech záměrně nízkých, aby hosté museli sklonit hlavu.
Sabi (寂)
Sabi označuje krásu, která přichází s věkem a opotřebením. Rez na kovové lucerně, mech na kameni, vybledlé dřevo — to vše jsou projevy sabi. Není to zanedbání, ale přirozený proces, který svědčí o tom, že věc existuje v čase.
Sabi nesděluje melancholii jako negativní stav, ale tiché vědomí pomíjivosti (mono no aware) — přijetí toho, že vše je dočasné. Toto vědomí japonská estetika neprožívá jako ztrátu, ale jako hloubku.
Historický kontext
Wabi-sabi jako estetická kategorie se formovalo především v kultuře čajového obřadu (chado) a v umění ikebany v období Muromachi (14.–16. stol.). Čajový mistr Sen no Rikyū (1522–1591) ji systematicky rozvinul jako estetickou a duchovní praxi. Odmítl zlatem zdobené nádobí a přerostlé ceremoniální zahrady a prosadil prostotu jako nejvyšší formu elegance.
Vliv zenového buddhismu je v pozadí wabi-sabi výrazný. Zenová praxe neinzistuje na konceptuálním porozumění, ale na přímém prožitku. Zahrada není zahradou, aby se o ní mluvilo — je zahradou, aby se v ní sedělo a ticho naslouchalo.
Wabi-sabi v zahradním designu
V praxi zahradního designu se wabi-sabi projevuje v konkrétních rozhodnutích, která se mohou zdát protiintuitivní pro evropsky vychovaného zahradníka.
Materiály a patina
Kameny se nevybírají nové a hladké, ale staré, s patinou a nepravidelným povrchem. Dřevo v zahradě se neolejuje a nenatírá — nechává se přirozeně stárnout. Kovové lucerny (tōrō) jsou ceněny tím více, čím více rzi a mechu na nich naroste.
V zahradách se záměrně používají materiály, které věkem mění svůj vzhled — bridlice, granit, dřevo douglasky nebo borovice. Tyto materiály neurčuje jen jejich estetika v okamžiku instalace, ale jejich předpokládaný „stárnoucí obraz" za deset nebo dvacet let.
Nepravidelnost a asymetrie
Wabi-sabi odmítá symetrii jako výraz lidské snahy přepsat přírodní řád. Kameny nejsou dva stejné, cesty nejsou přímé, výhony stromů se nesrovnávají do geometricky přesných tvarů. Příroda sama o sobě neprodukuje symetrii — a zahrada, která ji napodobuje, by ji neměla přepisovat.
To neznamená chaos. Asymetrie v japonském zahradním designu je pečlivě studovaná a záměrná — ne každá nepravidelnost je přijatelná. Hledá se ta nepravidelnost, která působí přirozeně, ne ta, která vypadá jako chyba.
Prázdnota jako přítomnost
Velké plochy bez prvků — hrabelný písek, mokrý mech bez kamene, průhled skrze větve stromu do prázdného nebe — jsou v zahradách wabi-sabi záměrné. Prázdnota není absencí, ale přítomností prostoru. Japonština má pro toto smysluplné prázdno pojmenování: ma.
Japonská chrámová zahrada — mech a kameny jako výraz stáří a trvalosti — Wikimedia Commons (CC)
Wabi-sabi a bonsai
Kultura bonsai s wabi-sabi úzce souvisí. Nejcennější bonsai nejsou ty, které vypadají dokonale — jsou to stromy, které nesou stopy věku: zkroucené kmeny, jizvy po odstraněných větvích (jin a shari), hluboce zbrázděná kůra. Tato poranění nejsou skryta, ale naopak zvýrazněna — přebroušením a vybělením odumřelého dřeva.
Technika jin (odhalené, odumřelé větve) a shari (odhalené dřevo na kmeni) jsou záměrným napodobením toho, co způsobuje příroda sama — blesk, vítr, sucho. Bonsai tímto způsobem vypráví příběh — nikoliv idealizovaný, ale autentický.
Strom, který roste bez zásahu, je příroda. Strom, který nese stopy záměru i přírody zároveň, je bonsai.
Aplikace v soudobém zahradnictví
Principy wabi-sabi nacházejí uplatnění i mimo tradiční japonský kontext. V zahradnické praxi ve střední Evropě se projevují ve volbě „přirozených" zahrad s trvalkovou výsadbou, která se mění s ročními obdobími a nevyžaduje každoroční přesazování. V architektuře zahrad se wabi-sabi estetika projevuje v minimalismu, v použití přírodního kamene a vzrostlého dřeva bez povrchové úpravy.
Česky se tento přístup někdy označuje jako „přírodní zahrada" nebo „divoká zahrada", ačkoli japonský originál je záměrněji komponovaný než tato označení naznačují. Rozdíl spočívá v tom, že wabi-sabi zahrada je záměrná ve své nepravidelnosti — ne náhodná, ale vědomě neperfektní.